O Gekikenu

Motivace studia japonského meče může být u různých adeptů rozličná. Někdo hledá krásu a eleganci sestav kata, jiný sportovní vyžití, další vazbu na japonskou kulturu a historii. Všechny tyto cíle jsou dostatečně vznešené a hodné následování. Pokud je ovšem snahou našeho tréningu chladnou zbraní její praktické ovládnutí tak, aby byla naše práce s ní funkční v potenciální bojové situaci, musíme do svých tréninkových aktivit nutně začlenit některé disciplíny, v jiných školách opomíjené. Jakkoliv žijeme v době míru, v němž je studium meče záležitost de facto akademická, domníváme se v našem dódžó Hakuzan, že základním smyslem práce s mečem je funkčnost. Pokud tedy například optikou našeho stylu nedokážeme mečem efektivně sekat, je máchání mečem jen cosi jako tanec či gymnastika, která je mimo sféru našeho zájmu. Proto se kromě cvičení kihon a kata aktivně věnujeme zkoušce seku tamešigiri. Ale ani ta není samospásnou disciplínou, jejíž zvládnutí by z nás automaticky učinilo efektivní šermíře (kenši).

Protože v reálné bojové situaci řešíme problém, kterým je pohybující se soupeř (nebo soupeři), který se nás snaží zasáhnout a sám přitom zasažen nebýt, je účelem snahy našeho tréningu tento problém vyřešit. Protože empirická zkušenost cvičných utkání jasně ukázala, že velké množství adeptů iai a dalších bojových umění, používající japonský meč de facto vůbec nedokáže efektivně šermovat, vytanula nezbytnost začlenit do tréningu našeho stylu volný šerm, verifikující naše pochopení maai (menzury), suki (odkrytu), seme (tlaku na soupeře), hjoši (rytmus) ve vyšší rovině chápání i zanšin (koncentraci), fudošin (chladnokrevnost) a další kategorie. Tím postupně vznikla jako tréninková pomůcka gekiken 撃剣, aplikující techniky našeho stylu do módu střetného měření sil. Výraz gekiken historicky používalo více škol šermu, znak 撃 znamená útok, úder, znak 剣 znamená meč. Doslovný překlad ,,srážející se meče“ nese význam ,,volný boj mečem“. Podle jedné teorie se jednalo o předchůdce bojového umění kendó. Ve starých školách japonského šermu občas docházelo při cvičných utkáních s dřevěnými meči bokutó nebo otupenými ocelovými meči (hahiki) ke zraněním, někdy dokonce smrtelným, a snaha jim zabránit vytvořila mnohem bezpečnější šerm bambusovými, měkčenými meči, ke kterému jednotlivé školy přistupovaly dosti individuálně.

Jak praví stará moudrost, šermovat se člověk naučí šermem. A tak vzniknul původní gekiken. Obdobná motivace zavedla gekiken i v našem dódžó. Pro propojení s technikami našeho stylu jsme se nesnažili doplnit si praxi například technikami kendó, které se odlišují zcela jinými základními technikami (kihon) počínaje již například úchopem meče (tenouči), ale aplikovat již existující kihon našeho stylu přenesené do modu střetu dvou soupeřů. Ve skutečnosti úchop meče etc. v Hakuzan dódžó je zcela totožný, ať cvičíme kata, provádíme tamešigiri či šermujeme v gekikenu. Proto je gekiken harmonicky propojen s ostatními disciplínami, které trénujeme. Bambusový meč šinai používaný v kendó se navíc dosti odlišuje od reálné zbraně (šinken), je například delší a pojetí hasudži (správného úhlu čepele při seku) je v kendo řešen jen dosti vágně šňůrkou, indikující mune (hřbet čepele). Tréningový meč, gekikentó 撃剣刀, nese délku a formu skutečného meče, na rozdíl od meče disciplíny chambara není tak ohebný, a proto je možné s ním provádět reálné techniky, jako kryty, přetlaky a podobně. Jeho měkčení umožnuje provádět zápasy bez ochranné zbroje (bógu) a oproti dřevěnému meči bokuto zmenšuje (jakkoliv pochopitelně zcela nevylučuje) možnost zranění.

Rozdíl oproti kendó spočívá i v tom, že bodovaným terčem Gekikenu je jakákoliv část těla. Zápas je na pět uznaných zásahů. Vítěz postupuje do dalšího kola, poražený nikoliv, soupeři se losují. Při současném zásahu (aiuči) ve stejném tempu získávají bod oba zápasící, pokud je jeden zásah o tempo dříve, platí toliko on. Ideální oděv na Taikai (turnaj) je hakama a iaigi, ale lze akceptovat i jiné schválené odění. Jakkoliv je Gekiken původně míněn jako tréningový prostředek v rámci dodžo Hakuzan, v praxi se na našich turnajích setkávají i přátelé z jiných stylů a škol a vzájemnou konfrontací si tříbí svou vlastní techniku, čímž je naplněna idea muša šugjó (spirituální pout válečníka za získáním zkušeností setkáním a konfrontací s jinými dodžo a styly). Adepti mohou potenciálně zúročit své zkušenosti z jiných bojových umění, jako třeba kendó nebo evropský šerm.